Sbor přijímá nové členy! Kontaktujte nás na tomto blogu, facebooku nebo přijďte na některou z našich zkoušek, které se konají vždy v úterý v 18:00 v budově Slezské univerzity na Olbrichově ulici 25.

______________________________________________________________________________________________________

Europe and it´s Songs, 19.-26.9. 2011, Barcelona, Španělsko. Část 2.

16. listopadu 2011 v 23:35 | Jednooká kronikářka |  Letopisy

Opava útočí


... aneb dlouho, dlouho očekávané dokončení příběhu o Barceloně, jehož první část si můžete přečíst zde - http://slezska-univerzita-zpiva.blog.cz/1110/europe-and-it-s-songs-19-26-9-2011-barcelona-spanelsko-cast-1

Čtvrtek měl být nejnáročnější, probíhala soutěž. A tak naše sbormistryně Vlaďka nařídila přísný odpočinek a mimo zkoušku hlasový klid. Povětšinou nevyspalí a z horka umoření sboristé moc neprotestovali ani proti zákazu koupání v moři (a vykoupali se natajno). Místo moře jsme se tedy váleli u hotelového bazénu, četli a psali domů stohy pohlednic; jiní volno využili k návštěvě centra Calelly a nákupu suvenýrů. Odpoledne po zkoušce následoval výjezd na místo konání. Bohužel u kostela nebylo moc zázemí, tak se většina sboristů opět převlekla do koncertního už v autobuse, aby pak mohla zbytek dne trpět. Černá barva naší skupiny přitahovala nejen slunce, ale i pohledy.






Pod vedením paní delegátky jsme se ještě před generálkou stačili podívat na Náměstí Jaume ke staré radnici, kam jsme mířili na prohlídku soch k příležitosti Festa de la Mercé, ovšem co Murphy nechtěl, zrovna ve čtvrtek odpoledne bylo zavřeno. V Paláci vícekrálovny naštěstí měli více pochopení pro turisty, a tak jsme gigantické figuríny viděli alespoň tam. Poté se vydal každý bloumat po městě sám. Na Ramblas je stále co k vidění, život tudy protéká skoro světelnou rychlostí. Slunce, sklánějící se k obzoru, vykreslovalo malebné stíny. Úderem sedmé gigantické sochy ožily a v průvodu nadšených Katalánců se i s muzikou a palbou z mušket vydaly od zmíněného paláce k radnici. Okolo průvodu se okamžitě semknul dav, aby nás utvrdil v přesvědčení, že Katalánci sice svůj národní svátek milují (i svou Patronku), ale průvod je atrakce hlavně pro turisty (a kapsáře).





Ovšem ne všichni z nás zírali na průvod - skupina vyvolených pod vedením Petra Sosíka zažila gourmetské orgie v jedné z domorodých občerstvoven. Bohužel krom labužnického pomlaskávání se z účastníků nepodařilo vymámit, co to vlastně jedli a jaké to bylo.

A pak už padla tma, zmožení jsme se po generálce shlukli vedle kostela a pokoušeli se neusnout až do desíti do večera, kdy měl být náš soutěžní výstup, protože jsme byli až předposlední. Čas jsme využili k tupému zírání do země, proloženém pokusy o nezávazné zpívání a družení se s cizími sbory. K tomu, jak se ukázalo, byli nejlépe kompatibilní chlapci z gruzínského sboru v parádních kozáckých kaftanech; ti jediní mimochodem vypadali, že mají síly a elánu až nad hlavu.



Nám elán do žil vlila až poslední zkouška před vystoupením v divadle při kostele. Mám pocit, že se sbor víc chechtal, než cvičil. Z taktických důvodů byl sólista přinucen trénovat sexy pózy a trik s elegantním přehozením vlasů - inu, v porotě seděla i žena. Následně jsme svými batohy obložili naši nebohou delegátku a šli na věc. Nervozitu každý zaháněl po svém, někdo zarytě mlčel, jiný se pubertálně chichotal, někdo chodil sem a tam, jiný cvičil. Poslední hluboký výdech, a jsme před oltářem. Z následujících minut si pisatelka nepamatuje nic, snad jen Vlaďčin povzbudivý úsměv a rozvahu, s jakou nám udávala tóny.
Sborové legendy praví, že když jsme po výkonu opouštěli jeviště, všichni porotci prý měli palce nahoru, a náš potlesk trval déle, než pro sbor předchozí. Ale legendy jsou legendy.


Do Calelly jsme dorazili pozdě večer, ani tak ale nikdo nejde spát; každý sáhne do zásob a jdeme oslavovat na pláž. Někteří vydrželi až do brzkých ranních hodin. ;-)
***
Předposlední dopoledne našeho pobytu bylo opět plné pláží, suvenýrů a nakupování zásob na sobotní cestu domů. Kdo neměl doposud v poviné KPZ vějíř, napravil tento nedostatek teď. Dámy navíc obrážely všechny Marokánce s koženým zbožím v celé Calelle; vybrat si jen jednu kabelku se ukázalo být nadlidským úkolem. Poslední eura byla zvolna investována do dárků pro příbuzné.


Společně s Vlaďkou jsme trhli rekord v maximálním počtu osob na dvoulůžkovém pokoji. Z neznámých důvodů totiž zkouška Ódy na radost nebyla v hale hotelu, ale přímo ve sbormistrovském pokoji. Naštěstí půlená. I tak si myslím, že si sousedé užili perných chvilek při poslechu. V hotelu jistě nezůstal ani jeden hlodavec.



V Barceloně se sbor před srazem opět rozprchl, ale velká skupinka (alt) a zástupce basu podnikla výpravu na nábřeží u Kolumbova památníku, kde sekonal bleší trh. K překvapení všech u jednoho stánku prodávala paní z Čech. K vidění bylo všechno možné, od starožitností přes hudební suvenýry, knihy a pohlednice až po různé serepetičky, co "musíte mít." Pravidlem úspěšného zákazníka je schopnost smlouvat, u čehož jsme neobstáli, takže hodinky s démanty a pozlacené příbory zůstaly protentokrát obchodníkům.


Slavnostní vyhlášení a koncert laureátů měl být příšerně dlouhý, a vedro v kostele opět bylo nelidské, takže není divu, že uvnitř sedělo jen pár našich zástupců. Zbytek korzoval tam a zpět, snad aby se v kostele trochu "ohřál." Evoluce docílila pokroku - místo programy se přítomný dav v jednotném tempu ovíval myriádou vějířů. Na rozehnání teplého příkrovu to ale nestačilo. Paní delegátka měla přes sebe přehozen tenký svetřík a vypadala velmi svěže. Umírali jsme.


Bohužel ostatní sbory obsadily téměř všechna místa a za několika vyvolenými, pro které zbyla volná lavice, seděli poněkud rozjívení gruzínští chlapci (už jsem zmínila, že součástí jejich festovních uniforem byly i malé dýky?), a tak mnohým nezbylo, než poslouchat výsledky vestoje (nebo odejít na čerstvý vzduch, což po vyhlášení přidělalo nemalé vrásky naší sbormistryni). První potlesk vznikl spontánně poté, co předseda odborné komise prohlásil, že nebyla udělena žádná bronzová ocenění. (My jsme mu na dálku nerozuměli, tleskali jsme o to víc) Pak už to začalo být napínavé, a s každým dalším vyhlášeným oceněním bylo obtížnější se znovu nadechnout. Pak vyhlásili v naší kategorii nejlepším sborem lotyšskou Masku se 100% hodnocením a k překvapení všech zlatou medaili pro Komorní sbor Slezské univerzity v Opavě!



Propukl jásot a nadšení - na to, kolik nás je, byla naše radost určitě slyšitelná až na Ramblas. :-D Hned poté nám ale došlo, že budeme muset vystupovat na koncertu laureátů - a jak naschvál jako první (ano, teď přišel čas zmiňovaných vrásek - jsou v kostele vůbec všichni? Sboristé očividně s tak dobrým umístěním nepočítali a je třeba je shánět po všech čertech). Na nervozitu ovšem není čas, a když jsme kompletní, Vlaďka sází na jistotu a ze soutěžního repertoáru volí Irish Blessing. Cestou k oltáři nám Pražáci ukazují palce. Myslím si něco o Saleziánech a s úsměvem mlčím. Vystoupení máme za sebou rychle, pak už si jen můžeme užívat výkony ostatních. Oproti zkouškám a soutěžním výstupům většina sborů ubrala na tempu; náročný program a zátěž je znát. I tak z některých výkonů doslova mrazí. A společná Óda na radost? Dirigentovo utnutí skladby ještě před poslední slokou jasně hovoří o velikosti kolektivního výkonu. ;-)

Po vyhlášení jsme jeli na slavnostní večeři, která se měla konat v přátelské atmosféře vzájemné družby. Bohužel organizátoři každý sbor usadil ke svému dlouhému stolu, čímž až na výjimky dosáhl opaku. Část Komorního sboru ovšem z prostorových důvodů zasedla k jídlu se Sardinskými účastníky, takže alespoň částečně lze prohlásit, že družení se a mezinárodní zábava byla. A co jsme jedli? Dary moře, servírované na talířích, kolujících mezi strávníky. Pokud vím, část našeho sboru odešla hladová, holt jsme choulostiví středoevropané.







***
Poslední den se nám po probuzení naskytl neobvyklý pohled - bylo šedivo a drobně poprchalo. Usilovně pálící slunce předešlých dní si vzalo dovolenou a regenerovalo se za zataženou záclonou nízkých mračen. Původně zamýšlený výlet vlakem do Barcelony po krátké diskusi (a chabém odporu zarputilých výletníků) padl; do České Republiky jsme se měli vydat již po obědě. Mrzelo to o to více, že déšť za nějakou dobu ustal; ovšem již bylo rozhodnuto. Krátký rozchod sboru, tedy až na skupinku dobrovolných strážců zavazadel, směřoval do nejbližších obchodů s potravinami či krátké vycházce na maják, kterou provedly autorky osobně. ;-)


A pak už se jen nalodit, zamávat a hybaj domů. Tentokrát byla cesta o celou jednu hodinu kratší i se zastávkou v Narbonne, méně hlučná (byť se zpěvem). Spánková deprivace zaútočila v plné síle a autobus se změnil v zájezd Šípkových Růženek a chronických pijáků kávy. Ranní mlhy jsme uzřeli již za Rozvadovem, pak najednou byla Plzeň, vylezlo slunko a pak bylo Brno; naše cesta pomalu končila, všední starosti opustily zasuté šuplíčky a na dveře zaklepala realita.




Festival Europe and it´s Songs pro nás definitivně skončil; zážitky a zlatá medaile na univerzitní "zdi slávy" zůstala. Bylo to fajn; nezbývá, než roztočit globus pro příště!


Nakonec se sluší poděkovat naší Alma Mater, která nás na soutěž vypravila, Petrovi, že to zorganizoval, Hynkovi, že nás neohroženě vedl, Delfínům za veškeré služby, paní Šárce za skvělou péči a hlavně naší Vlaďce, protože bez její vůle a dirigentského umění by z toho nic nebylo. Děkujeme!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama